Dnes vám představíme dvě poněkud netradiční psí záchranářky – jsou to bulteriérky Bony (Exi Bull of Diamond, 4,5 roku) a její už odrostlejší štěňátko Kira (Ai Exi Bull, 14 měsíců). Záchranařině i dalším aktivitám se věnují se svou paničkou Jitkou Galetkovou a jejím přítelem. Právě on před skoro pěti lety rozhodl, že jestli si pořídí psa, tak jedině anglického bulteriéra!
Když začnete o tomto plemeni hledat informace, téměř všude se dozvíte, že není vhodné pro psí začátečníky. „Nikdy bych nevěřila, že do světa kynologie proniknu zrovna s bulteriérem,“ přiznává s úsměvem Jitka, která si prošla cestou vskutku trnitou… A dále říká:
Přiznávám, že jsem z pořízení štěňátka bulíka měla jisté obavy, hlavně, jestli to zvládnu. Všechno o plemeni jsem měla nastudované, ale znáte to – realita je pak jiná.
Jednou jsme na vycházce se štěňátkem potkali paní, která také venčila pejska, a řekla nám úžasnou věc – kterou by měli vědět všichni noví majitelé pejsků: „Kolik toho investujete do prvního roku štěňátka, tolik se vám vrátí.“ Pořád to mám na paměti! A tak jsme po 14 dnech vyrazili na místní cvičák. Od té chvíle jsme poctivě denně trénovali, posléze jsme se dostali k jiným výcvikářům, a tím se nám otevřely široké obzory a možnosti tréninku.
S holkama cvičíme velmi často, téměř denně doma a několikrát do týdne někam zajedeme. Začátky byly hodně těžké, neměli jsme žádné zkušenosti a nevěděli, jaké postupy jsou správné, jaké nesprávné… díky čemuž jsem se dopustila spousty chyb, které dodnes horko těžko přeučuju.
Čím jste spolu konkrétně začaly?
Jako úplný laik jsem neměla ani ponětí o tom, co všechno se dá s pejskem dělat. Naším jediným cílem tréninku a výcviku bylo mít poslušného pejska. Absolvovali jsme deset lekcí poslušnosti a mysleli si, že všechno umíme a máme splněno. A právě tehdy se k nám donesl v té době začínající sport nosework a že prý, ať to zkusíme, že by to velmi akčnímu bulíkovi mohlo vyhovovat. Absolvovali jsme dvoudenní seminář, ale vůbec mě tato disciplína neoslovila a věnovali jsme se dál poslušnosti.
Přesvědčená, že mám toho nejposlušnějšího bulíka na světě, jsme vyrazili na náš první závod do Ostravy, na soutěž Bull Poslušňák. Nastalo mé první prozření, co se týká poslušnosti. Velmi rychle mi došlo, že máme na čem pracovat. Soutěž tehdy nahlas do mikrofonu komentoval rozhodčí, takže celý dav viděl nejen náš žalostný výkon, ale dokonce několikrát slyšel, jak má pejsek nezkušeného psovoda. Přesto jsme získaly krásné třetí místo a já jsem si slíbila, že budeme víc trénovat, abych se příště nemusela tolik stydět.
Několikrát do týdne jsem s Bony dojížděla na výcvik a makaly jsme a makaly. Chodily jsme na poslušnost, hlavolamy, do psí herny, zkusily jsme obedience, a právě díky těmto seminářům jsem se doslechla o záchranařině. Představovala jsem si, jaké by to bylo hezké – mít záchranářského psa, ale co tenhle sport obnáší, o tom jsem neměla ani ponětí.
Tady bych ráda podotkla, že právě díky tomu, že Bony byla pořád zaměstnaná, jsme nikdy nemuseli řešit žádné výchovné problémy s chováním, nebo ničení věcí. Naopak, Bony byla ráda, že má chvíli klid, protože nikdy nevěděla, kdy zase vyrazíme na výcvik.
Kira je na tom ještě líp – tím, že je to naše odchované štěňátko, měli jsme už daleko víc zkušeností a lépe věděli, čemu předejít, tak jsme si štěněčí začátky podchytili už v ohrádce…
Pojďme to probrat postupně, nejdřív to čuchání. Co už umíte?
Jak jsme už zmínila, k noseworku jsme se dostaly náhodou, tehdy byl u nás v začátcích. Nejprve mě vůbec neoslovil, ale postupem času jsem si ho velmi oblíbila. Je to úžasný sport, jehož velkou výhodou je, že člověk může trénovat sám, třeba během vycházky.
Nejúžasnější na celém čmuchání je spolupráce psa s člověkem. Jsem moc ráda, že jsme s Bony s touto disciplínou nakonec začaly a možná jsme ji i tak trochu zatáhly do bulíčího světa… Dnes už je spousta šikovných bulíčků, kteří se noseworku věnují a jsou moc šikovní.
Upřímně říkám, ať už se člověk s bulíkem rozhodne pro jakýkoli sport, není to vůbec jednoduché, práce s nimi vyžaduje mnoho trpělivosti, nervy z oceli a hlavně důslednost. Člověk musí nejvíce zapracovat na sobě, být připraven na to, že se nejdřív setká víc s neúspěchem a bude nějakou dobu trvat, než vynaložené úsilí začne přinášet ovoce. Právě tohle je zřejmě důvod, proč se z tak úžasného plemene stal gaučový společník, což je veliká škoda!
Bulík bude pořád páníčka zkoušet, kolik toho zvládne, a jestli mu páníček povolí. Je to skvělé plemeno, má úžasný nos, při práci je samostatný, což je často velká výhoda.
A co ta záchranařina – co už umíte a jaké máte zkoušky?
Když jsme začali se záchranařinou, byl Bony téměř rok. Což je poměrně pozdě na to, s něčím začít. Poslušnost byla mizerná a hlavně jsme byli hrdí, že náš pes neštěká – což je ovšem v záchranařině dost důležitá věc. Nicméně jsme se tak dostali do společnosti lidí, kteří jezdí na mistrovství, ovládají IPO a IRO řády. Ovšem nic v této společnost nebylo tak do očí bijící, jako my s bulíkem.
Právě v té době jsem přišla na to, že sice jsme poctivě trénovaly poslušnost, ale jako všichni začátečníci jsem udělala spoustu chyb, které se velmi těžce odstraňovaly, některé už nepůjdou nikdy. Teprve tehdy začal opravdový výcvik.
Začátky byly poměrně náročné, téměř celý další rok trvalo, než jsme Bony naučili štěkat a označovat figuranty. Ani dnes to není ideální, ale je to všechno důsledek pozdního začátku i toho, že jsme zkoušeli plno rad a tipů, s nevalným výsledkem. Nicméně, díky záchranařině jsme se dostaly k našim prvním zkouškám. Jako první jsme s odřenýma ušima zvládly ZZO, pak následovaly ZOP, vstupní záchranářské zkoušky ZZZ, zkusily jsme i vstupní záchranářskou mezinárodní zkoušku RH-FL V a zúčastnily jsme se záchranářského závodu.
Z noseworku máme zkoušky NW-Nz, NW-Uz, NW-Wz, NW-Dz, a tím splněny podmínky pro udělení titulu Master of Nosework-z, dále NW-U1. Chvíli jsme se věnovaly i čmuchání silic, tam máme splněno NW-Eb, NW-Ib, NW-Cb, NW-Vb, NW-V1. Samozřejmě, plánů je hodně a doufám, že není všem zkouškám konec.
Máme za sebou i řadu neúspěchů, ale právě ty člověka obohatí o nové zkušenosti, aby věděl, co zlepšit. Pracovat s bulíkem není o sklízení vavřínů, v našem případě je to hlavně o reprezentaci plemene, že i bulteriér může něco umět. Co se týká výcviku, nemáme co ztratit, ale naopak, tím můžeme jenom získat.
Dnes už můžeme bulíky vypustit na sutinu a už nevzbuzujeme žádný údiv, ani už se nesetkávám s názorem, že se bulík pro tyto aktivity nehodí. Potkali jsme úžasné lidi, navštěvujeme různá místa po celé republice, na podzim jsme měli tu čest zúčastnit se záchranářského soustředění v rakouském Tritolwerku…
Co se Kiry týče, ta se pomamila a všechny začátky s ní jsou daleko jednodušší než s Bony. Se záchranařinou začala hned od štěňátka, s noseworkem v půl roce a s poslušností ještě v ohrádce.
Děláte také stopy?
Ano, ty souvisí se záchranařinou, jelikož stopa je jednou z oblastí ve vstupních záchranářských zkouškách ZZZ podle národního řádu. Stopa, stejně jako nosework, byla pro mě strašně nezáživná, zdlouhavá a začaly jsme s Bony stopovat jen proto, abychom splnily zkoušku. Ale stejně jako nosework i stopa mě okouzlila a svůj postoj k ní jsem přehodnotila.
Zrovna stopy jsou úžasné v tom, že je možné je dělat i se starším pejskem, což třeba u noseworku, vzhledem k rostoucí náročnosti terénů, není moc reálné. Proto bych se ráda této disciplíně věnovala i nadále, abychom měly o zábavu postaráno i v době, kdy už Bony nebude moct zdolávat náročnější terény.
Ať člověk s pejskem začíná s jakoukoli disciplínou, důležité je mít na začátku někoho, kdo tomu rozumí a vysvětlí začátky. Následné napravování chyb je vždy složité, a hlavně na dlouho.
Text: Katka Kašparová, foto: archiv Jitky Galetkové
Článek vyšel v časopisu HAF & MŇAU č. 3-4/2020
