Slovo canisterapie jsem znala už dlouho, ale nevěděla jsem úplně přesně, co všechno se pod ním skrývá. Věděla jsem, že canisterapie určitě pomáhá, což je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla jí věnovat. A protože mám doma stafordšírského bulteriéra, chtěla jsem také trochu zviditelnit toto plemeno a ukázat těm (dospělým), kdo o to budou mít zájem, že není pravda všechno, co se o nich dozví v televizi. Děti vůči psům předsudky nemají. Nezajímá je rasa, ale to, že si s pejskem užijou zábavu…
Na cvičáku jsem v roce 2014 potkala dnes už kamarádku se stafbulíkem, která se canisterapii věnuje. Od ní jsem dostala kontakt na koordinátorku Hafíka z Třeboně Ludmilu Cimlovou (www.canisterapie.org), které jsem napsala ještě, když byla Nikitka malé štěňátko, abych věděla, co to obnáší. Nikitka se narodila v květnu 2014, na podzim jsem (ještě sama) absolvovala u Hafíka v Třeboni informační schůzku, kde nám zájemcům o canisterapii vysvětlili, co všechno nás v budoucnu čeká.
Nejvíc samozřejmě záleží na povaze pejska, jestli má vrozený pozitivní vztah k lidem (což je u stafbula jasná věc :)). Na jaře 2015 jsme tedy s Nikitkou skládaly vstupní testy, kde se ověřovala povaha pejsků pro canisterapii. Samozřejmou součástí byla i základní poslušnost pejska a také, jak reaguje na větší skupinu lidí, na různé předměty (invalidní vozík, berle aj.) a zvuky, na blízký kontakt s cizím člověkem atd. Vstupními testy Nikitka prošla. V době konání vstupních testů jí bylo 10 měsíců. Poté jsme spolu absolvovaly spoustu tzv. náhledů v nejrůznějších zařízeních (mateřské školky, základní školy, domovy pro seniory, nemocnice ad.). Nikitka se při těchto návštěvách učila, co všechno se po ní bude vyžadovat. Někdy to bylo pouze hlazení (u seniorů), ve školkách a školách při jednorázových akcích se po ní ovšem chtělo mnohem víc.
Nikitka měla od malička klidnější povahu, ne úplně stafbulíkovskou. Moje rodina o ní říká, že je „autista“ 🙂 prostě si občas žije ve svém světě. Když jsme spolu v červenci 2016 skládaly canisterapeutické zkoušky, bylo nám bylo řečeno, že je to atypicky klidný stafbul – zkoušky skládalo celkem pět stafbulů, všichni povětšinou akční (tedy typicky stafbulí).
Canisterapeutické zkoušky u Hafíka v Třeboni trvaly pět dní, každý den byly přednášky pro lidi a praktická část pro pejsky. Navštívili jsme i domov pro seniory a mateřskou školku, poslední den byl zkušební. S Nikitkou jsme úspěšně absolvovaly a dostaly jsme certifikát jakožto terapeutický tým.
JAK PROBÍHAJÍ AKCE S DĚTMI
Pod Hafíkem docházíme do škol a školek s Nikitkou na jednorázové akce, které jsou buď zážitkové, nebo jsou zaměřené na prevenci úrazů způsobených psem. Na úplném začátku jsme chodily pouze pod dohledem člověka, který má složeny canisterapeutické zkoušky. Seznam akcí nám posílá Lída a my se na ně hlásíme, když máme volno.
A jak to probíhá? Přijdeme do třídy s pejsky (2 až 5 týmů člověk + pes). Vysvětlíme dětem pojem canisterapie, proč jsme za nimi přijeli a řekneme jim o sdružení Hafík. Pak se postupně představujeme my a naši pejsci. Vždy se ptáme, jestli je ve třídě někdo na pejsky alergický, nebo se jich třeba bojí – takové děti do kontaktu s pejskem samozřejmě nikdy nenutíme. Necháme je akci pozorovat, můžou se zapojit, když chtějí (a většinou se tak stane).
Začneme tím, že necháme děti sedět a postupně je s pejsky obejdeme a ukážeme jim, jak se s pejskem seznámit (očichání ruky, pohlazení, oslovení jménem). Děti si pejsky pohladí, čehož můžeme využít později k dotazu, jakou má pejsek srst (dlouhou, krátkou, jemnou, hebkou…), u menších dětí se ptáme třeba i na barvu srsti. Stejně tak během naší hodiny prověřujeme, jestli si děti pamatují jména naše, pejsků, rasu, barvu, věk… Dětem také vysvětlíme, co je základní poslušnost a každý tým předvede, co jeho pejsek umí. Jednak poslušnost, ale i různé triky a legrácky, což mají děti samozřejmě nejradši.
DĚTI ZAPOJUJEME FORMOU HER
Tunel
Děti se postaví do řady co nejblíže k sobě a rozkročí nohy. Vychází to zhruba deset dětí na jeden tunel, aby pejsek bez problémů proběhl. Podle počtu dětí jsou dva až tři tunely. Pejsci se postupně vystřídají v probíhání mezi nohama.
U menších dětí, nebo když je pejsek moc velký, tvoříme „bránu“ – děti se postaví naproti sobě a spojí se rukama nahoře. Nikitka je hodně malá, takže může probíhat pod nohama většinou i školkovým dětem.
PIŠKOTOVANÁ
Děti se položí na zem vedle sebe, kdo se bojí, lehá si na břicho, kdo se nebojí, na záda. Nakonec se většinou nikdo nebojí a leží všichni na zádech, protože chtějí vidět na pejska. Na děti rozmístíme pamlsky, které pejsek posléze z dětí sní. Děti si samy určí, kam chtějí pamlsek umístit – na záda, na nohu, na břicho, ti nejodvážnější i na čelo 🙂 Postupně se tak vystřídají všichni pejsci. Piškotovaná je Nikitky nejoblíbenější hra, někdy ji dáváme i dvakrát, aby se dostatečně najedla 🙂
ŽELEZNIČNÍ KOLEJE
Děti se posadí s nataženýma nohama naproti sobě, jako železniční pražce, a my pak přes jejich nohy s pejskem přeskakujeme jako vlak.
SLALOM
Ten děláme, když jsou na akci alespoň tři pejsci. Rozmístíme je kus od sebe do řady a necháme buď sedět, nebo ležet. Děti postupně jednotlivě formou slalomu obíhají pejsky tam a zpátky. Předají si štafetu a běží další. Poté můžeme to samé udělat obrácené. Děti si stoupnou do rozestupů a my je s pejsky obíháme formou slalomu.
Podlézání a překračovaní psa
Pejsky rozmístíme vedle sebe s rozestupy a jsme u nich. Větší psi stojí, menší leží nebo můžou také stát (u větších dětí). Děti si stoupnou do zástupu a jednotlivě psy buď překračují, nebo podlézají. Většinou se nám stává, že přitom pejska i pohladí.
To jsou základní aktivity, které děláme skoro na každé zážitkové akci. Když zbude čas, nosíme s sebou i hřebeny na česání, takže děti ve skupinkách pejsky postupně češou. Nebo nosíme šátek – dětem zavážeme oči a ony poslepu poznávají pejska. Lepší je, když jsou na akci aspoň tři pejsci, nebo dva pejsci výrazně odlišní velkostí nebo srstí. Nebo si děti můžou s pejskem zkusit základní poslušnost, aport, atd.
Akce zaměřené na prevenci úrazů způsobených psem se konají většinou na základních školách. Cílem je vysvětlit dětem, jak se chovat i k pejskům, které mají doma, ale i k cizím, seznámit je i s „psí řečí“, postavením těla atd., dále jak se zachovat, když se někde venku setkají s pejskem bez páníčka… A co dělat i v případě, když je ten cizí pejsek agresivní. U Hafíka jsme museli absolvovat kurz na prevenci úrazů způsobených psem, abychom takovou akci mohli vést. Dostali jsme i materiály (knížku, obrázky psí řeči), abychom mohli dětem snáze vysvětlit co a jak.
KAM VŠUDE CHODÍME
Nikitce je nyní 4 a půl roku a canisterapii se věnujeme od jejích deseti měsíců. Cílovou skupinou jsou pro nás děti, to Nikitku hodně baví. Několikrát jsme byli i u seniorů, a dokonce i v nemocnici. Ale přeci jen, Nikitka je coby stafbul až moc akční na takovou práci. Možná až bude starší a ještě víc se zklidní, uvidíme.
Kromě jednorázových akcí docházíme s Nikitkou pravidelně jednou za 14 dní do Mateřské školy pro sluchově postižené děti a do logopedické třídy MŠ Riegrova v Českých Budějovicích. U pravidelného docházení je třeba mít stanovený cíl, kterého chceme dosáhnout. Do mateřské školky Nikitku vodím taky spíš jen pro zábavu dětí, ale snažím se připravovat aktivity vždy na nějaké téma tak, abych na konci roku viděla, zda naše návštěvy v něčem pomohly. Většinou třeba procvičujeme barvy (mám pro Nikitku barevné mističky), počítání, jemnou motoriku (zapínání obojku a vodítka) atd.
JAK REAGUJÍ DĚTI A RODIČE
Za tu dobu jsem se s mnoha špatnými reakcemi nesetkala. Jak už jsem zmínila, děti rasu neřeší vůbec, řeší to, jak se jim pejsek líbí a jsou rády za možnost kontaktu s ním. A když se objeví dítě, které řekne, že je to „bojové plemeno“, nakonec zjistíme, že to slyšelo od rodičů. Díky Nikitce tak zjistí, jakou doopravdy tito psi mají povahu, a můžou to pak doma rodičům povyprávět.
Se špatnými reakcemi jsem se setkala většinou u učitelek, ale spíš šlo o neinformovanost. A to je přesně jeden z mých cílů, které jsem si stanovila v canisterapii s Nikitkou. Ukázat a vysvětlit co nejvíce lidem, jak to doopravdy je. Jedna paní učitelka, která zásadně odsuzovala anglického bulteriéra a stafordšírského bulteriéra, po naší návštěvě s bulteriérkou Bhadrou (právě o Bhadře jsme už také psali – pozn. red.) nakonec řekla, že by měla radost, kdybychom za nimi do školky znovu přišly. Co si přát víc?
Text a foto: Věra soukalová
Článek vyšel v časopisu HAF&MŇAU č. 3-4/2019
