Bull pejsci na Mallorce – pokračování přináší další příběhy, informace a zkušenosti naší kamarádky Míši.
Ten, kdo četl (můj) první článek o španělské legislativě, co se PPP-ras týče, už asi tuší, že o tyhle pejsky nebude v útulcích zrovna rvačka (a že jich tam je opravdu hodně). Je to bohužel tak a mnohem horší! Nejenže absolutní většina společnosti vnímá tyto psy jako reálně nebezpečné životu, ale i těch pár poučených lidí, kteří nemají vůči těmto rasám předsudky, si 3x rozmyslí, jestli si takového pejska pořídí, protože pak jste prakticky permanentně “jednou nohou v kriminále” nebo nad vámi doživotně (doživotí pejska myslím samozřejmě) visí Damoklův meč v podobě tučné pokuty.
To mi řekla už spousta lidí – naposledy Borja, jeden skvělý trenér psů, který jako jeden z mála tady “jede pozitivku”, spolupracuje s útulky a organizacemi na ochranu zvířat, převychovává PPP s problémovým chováním, kteří by jinak neměli šanci na adopci… Tohoto člověka opravdu nelze podezřívat z předsudků vůči PPP, naopak je miluje a často s nimi pracuje, ostatně jeho partnerka má jednu pitbulku, Borja má ještě další 3 psy. Ale PPP si nikdy nevezme, protože právě nechce být konstantně na hranici zákona nebo spíš za hranicí – vezmeme-li v úvahu, že když už by si takového pejska vzal, tak SAMOZŘEJMĚ že by pejsek neměl neustále košík, SAMOZŘEJMĚ že by běhal na volno, užíval si pláží a lesa, SAMOZŘEJMĚ že by se venčil s druhou pitbulkou z rodiny atd. Což je všechno trestné a protizákonné a Borja si nemůže dovolit přijít o licenci trenéra.
Za porušení zákona velké pokuty
Tento zákon se skutečně vyžaduje v praxi, není to jen tak “pro forma”! Jako se to stalo jednomu mému dobrému kamarádovi… Patrik se rekreačně potápí (s bombou) a měl tehdy Rottweilerku NENU (píšu měl, protože Nenka už bohužel odešla). No a jednou se potápěl v odlehlém mořském zálivu, není tam pláž, jen skalnaté pobřeží… měl signální bóji a vše ostatní také v pořádku a Nenka, jako vždycky a jak byla zvyklá, plavala kolečka nad místem, kde se Patrik potápěl. Ona byla skvělá a páníčka milovala nade vše. Nikdy by nečekala na břehu – co kdyby se páníčkovi něco stalo a ona musela zachraňovat!
Když byl Patrik třeba půl hodiny pod vodou, tak ona půl hodiny plavala nad ním kolečka. To se ovšem nelíbilo nějakým místním lidem, kteří se chtěli jít vykoupat, a zavolali policii. Nutno podotknout, že Nenka se nikdy k nikomu ani nepřiblížila, nikdy neštěkala, jen prostě čekala na páníčka. Ale byla PPP, bez košíku a na volno. Kamarád zaplatil 3.000€ pokutu, plus soudní výlohy. Protože byl naprosto zoufalý (nemohl si dovolit platit takovouto pokutu), zkoušel se odvolat, najmul si právního poradce, vše marné!
Takže tak – stačí nějaký “dobrák”, který vás nahlásí policii, a už se vezete.
Já osobně jsem platila pokutu zatím (kupodivu) jen jednou – když mi můj tehdejší pes utekl k sousedovi… Mezi naším a sousedovic pozemkem byla jen asi 2metrová zídka, kterou JURAČ bez problémů přeskočil a šel se kamarádit – on měl rád lidi 💓. Soused samozřejmě věděl, že mám Jurače a znal ho, ovšem raději zavolal policii, než aby zavolal mě. On sám měl na pozemku 2 svoje psy, lovecká plemena, permanentně vyjící a uvázané celoživotně na 1 metr dlouhých řetězech, ale to policii nezajímalo. Já dostala pokutu 300€ – narazila jsem tehdy na vstřícného úředníka a navíc pes nebyl ve veřejném prostoru, nýbrž na soukromém pozemku.
Na začátku všeho byl Jurač
A tak se vlastně konečně dostávám k mojí smečce – Juračem to totiž všechno začalo 😍! On byl můj první pes na Mallorce, můj první adoptovaný pes, můj první pes v životě. Byl to kříže
nec pitbulla, boxera, pravděpodobně ridgebacka a ještě dalších ras… Nádherný, noblesní 36ti kilový (ve své nejlepší formě) kusanec 💝. Já byla jeho 4.majitel. První majitel šel do kriminálu za vraždu. Druhý majitel – asociální teenagerka ho naprosto nezvládla. Pak putoval do útulku – v té době (mluvíme o roku 2003) tady platil zákon, že se všichni psi (bez výjimky, nejen PPP!), co se dostali do útulku, po 14ti dnech utratili – pokud se do té doby nenašel původní nebo nový majitel. Tento zákon se striktně dodržoval.
Pejsek (budoucí JURAČ) tehdy neměl ještě ani rok, nádherný, vitální, zdravý. V den, kdy měla být vykonána exekuce, si ho vzal jeden už velmi postarší manželský pár (Němci), kteří ovšem neměli v plánu si ho nechat, chtěli ho jen zachránit před jistou (a zbytečnou) smrtí. Měli už 11tiletého irského vlkodava Charlieho, jim samým táhlo na 80 let a navíc Jurač byl opravdu nezvladatelný, prostě typ “atomovka”🤣! Takže hledali urgentně nového páníčka. A já zrovna hledala pejska. Tak jsme se s Juračem našli a začalo naše společné dobrodružství. Přiznám bez mučení, že jsem z něj byla chvílemi naprosto zoufalá, nikdy v životě už jsem podobného psa neviděla, on byl opravdu atomová bomba! Musela jsem se toho hodně naučit a hodně studovat, ale všechno to stálo za to!!! 
Nikdy jsem se s ním nenudila. Jurač byl naprosto parádní ve vztahu s domácími zvířaty! Morčata mi přinášel v tlamě (měla jsem 2 morčáky), odchovával jehňata (když byl čas, tak jim ukousl pupeční šňůru) brala jsem si jehňata, co jim třeba zemřela matka apod. Také jsem měla miniaturní kozy – páreček, i kůzlátka od nich… Potom tu byl ještě Pařátek – kuře Perličky – ten na Juračovi přímo hřadoval a spal na něm 🤣🤣, vždycky jsem měla také spoustu koček… Na procházky jsme chodili: Jurač, kozel, koza a kůzlátko
(když zrovna bylo), jehňata, kočka nebo víc koček a na chvostu pelášil Pařátek 🤣! Byly to hezké časy. Když nás někdo potkal, tak fakt nechápal, lidé si nás i fotili. Bohužel Jurač v 9ti letech odešel, rakovina mízních uzlin, šlo to rychle… Jurač ale otevřel cestu dalším pejskům, těm, co potřebují nejvíc pomoc, co jsou nejvíc ohrožení na životě, ti nejzranitelnější a nejbeznadějnější. Má budoucí smečka 💘.
A o těch zase příště…
Brzy naslyšenou!
Text: Michaela Holá, foto: archiv autorky
První článek od Míši k přečtení zde
